Flamenco je hudebně - taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska.

Vzniklo mezi cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt. Proto se ve flamencu vlastní cikánská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou.

Flamenco zahrnuje řadu tanců, počínaje tradičním tancem Sevillanas přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Soléá atd.. Hlavními „disciplínami“ jsou zpěv (cante), tanec (baile), hra na kytaru (toque) a rytmický doprovod (jaleo), kterým je míněno tleskání (palmas) a hra na cajón.

Až do půli 19. století bylo flamenco pouze součástí životního stylu španělských Gitanos, na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až s příchodem romantismu, kdy se zvýšil zájem o exotickou tvář Španělska. Následoval „zlatý věk flamenca“, období kaváren s flamencovou produkcí vedlo k ničení původního stylu. Proti tomu se postavila skupina španělských intelektuálů v čele se spisovatelem Federikem Garcíou Lorkou a skladatelem Manuelem de Fallou. Ti roku 1922 zorganizovali v Granadě soutěž ve flamencovém zpěvu, aby upozornili na umělecké hodnoty ničené kultury.

Nicméně flamenco se k vlastnímu sebeuvědomění postavilo čelem až v padesátých letech. O mezinárodní popularizaci a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíce zasloužili kytarista Paco de Lucía, zpěvák Camarón de la Isla, režisér Carlos Saura, jenž natočil filmy s flamencovou tématikou (Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco, Salomé) či nedávno zesnulý tanečník Antonio Gades.

Tanec dnes žije svým vlastním životem díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě a stále neutuchajícímu, především ženskému zájmu.